Naše účast na 38. ročníku Willie Clancy Summer School v Irsku

Druhá irská cesta 

Po loňském oslnění báječnou atmosférou v irském Midtown Malbay, kde se každoročně začátkem července koná Willie Clancy Summer School s dlouhou, předlouhou tradicí (letos již 38.ročník) a zároveň Festival set dancingu, se někteří z nás opět vypravili až na nejzápadnější břehy Irska.

Celkem letos ve zdraví a v pohodě odjelo a domů zase přijelo osm lidí. První dny jsme věnovali poznávání krás ostrova, prolézali památky (majestátní hrad v Trimu, pohřebiště prvních králů v Taře) věnovali se průzkumu hospod a ochutnávkám jak piva, tak tradiční hudby. V Kilkenny se totiž konal jakýsi letní festival na oslavu 300 let tamního pivovaru a večer co večer se opravdu hraje ve všech hospodách a barech. A že jich tam je požehnaně!

Nabídka lekcí na letní škole byla patrně standardní, pokud si vzpomínám, stejné názvy kurzů si pamatuji z loňska. Bylo pro nás trochu těžké si vybrat, takže jsme nakonec vytvořili dvě skupinky – někteří (Jana a Lucka) chodili na sean nós a zbytek výpravy na hodiny vybraných setů pod vedením Mary Clancy.
Zájem zrovna o tyto hodiny byl obrovský. Sešlo se asi 12 setů a jejich složení bylo jednak mezinárodní (v „našem“ setu byli 2 Češi, 2 Belgičani, 1 Ital a zbytek byli ti, které bych považovala za místí, tedy Irové a Britové) a jednak věkově velmi rozmanité. Od dětí tak kolem 10 let, do seniorů vysoce nad sedmdesátku, a to se možná ještě držím při zemi.

Večerní tancovačky v Armádě byly oslňující a jiskřivé stejně jako loni a opravdu nebylo problémem vydržet do závěrečné hymny. Musím potvrdit to, co nám říkal náš ubytovatel z B+B v Kilkenny – v Midtown Malbay se scházejí ti, kteří tančí srdcem. Radost, která ze všech tryskala, je velmi nakažlivá, velmi dobíjející a je jen škoda, že se nedá přenést na žádném videu tak, aby ji pak mohli sdílet i jiní než ti, kteří se tancovačky přímo účastnili.
A přenést ji do jiného prostředí je patrně také obtížné…

Počasí nám letos moc nepřálo, s výjimkou prvních dvou dní prakticky pořád pršelo. Přesto jsme si ale udělali odpočinkovou středu a vyrazili do Connemary, což je opravdu divukrásná, zcela neirská krajina, divoká a v počasí, jaké panovalo i romanticky ponurá. Více než přívětivému a šťavnatě zelenému zbytku Irska se horská část Connemary podobá skotským Highlands, včetně jezer a bezlesých kopců porostlých vřesem. Kilmore Abbey se svým romantickým příběhem a historickými zahradami také stojí za vidění, takže i když jsme mockrát zmokli, myslím, že nikdo nelitoval. Divoké pobřeží, které jsme pak kvůli nedostatku času zvládli „japonským fotografickým“ stylem, by si zasloužilo více času. Snad příště…

Po pátečním večeru jsme zabalili, před sobotními lekcemi opustili najaté domečky a po závěrečném tanci se vydali každý svým směrem. Bernardovi na sever do Galway za Terezkou, Šulcovi a Blanka Bartíková rovnou přes ostrov za prehistorickými památkami New Grange a dalšími a Křížovi směrem jižním, na poloostrov Dingle.

Závěr našeho putování se taky vydařil, Irsko jsme opouštěli za krásného počasí, které nám ovšem po většinu týdne zůstávalo utajeno, letadlo odstartovalo včas a přeneslo nás z příjemných 19°C do dechberoucích 35°C v Praze.

Myslím, že všichni „účastníci zájezdu“ sdílejí názor, že týden v Irsku byl vydařený, že jsme se ještě nepřesytili ničím z toho, co Irsko jako celek a irská kultura a hudba zvláště nabízejí a že by to chtělo si podobný zážitek určitě ještě někdy zopakovat.

-dk-